Desanka Maksimović – Balkánec

Desanka Maksimović (1898-1993) se za svůj dlouhý život stala dost možná největší srbskou básnířkou. I kdyby jste neznali její básně, budete znát rituál zamilovaných, kteří si na romantickém mostě zamknou visací zámek. Ano, toto gesto má prapůvod právě v jedné z básní Desanky Maksimovićové (Modlitba za lásku).

Já se k ní dostal minulý týden, když jsem si začal plánovat cestu do Bělehradu. Ve sbírce Nekonečný modravý kruh mě od Maksimović zaujala jiná báseň. Báseň Balkánec, která podle mě velmi vystihuje to, čím Balkán je. No, posuďte sami.

Balkánec

Nestydím se, že jsem,
jak vy říkáte,
barbar z Balkánu,
ze země špíny a přečastých bouří.
Vězte však,
že máme také kulturu a srdce, která hoří.

Nejdříve zkoumáte, jste plni pochybností
a máte daleko i k vlastním dětem,
nezvete k svému stolu
jen tak kdejakého cizince.
Vy můžete se utápět v alkoholu
a nedat jiným ani po sklence.

U nás je ještě dávným starým zvykem
přijmout každého s úsměvem a vlídně,
ba dokonce i toho, kdo přichází k nám s křikem,
ač chudobní, my dbáme na pověst,
k nám do domu vejít smí
člověk. Pro nás je každý host
přítelem, bratrem, příbuzným.
. . . .
Pravda, u vás na všechno máte
vynálezy, nářadí a nové mašiny.
Vše hladce spočítáte, všechno prý znáte.
Život je u nás ovšem zcela jiný,
nám zůstalo to staré, moc nového tu není.
Je zdravá naše zem a my jsme přirození
jak život, jako smrt i jako nové zrození.

Máte všeliká pojednání
i vědu o svobodě,
o všem se u vás píše, vedou rozepře.
My zase svoje předky nezapřeme
žijeme svobodě
a držíme se přirozeného řádu
podobni větru, ohni, vodě.
U vás je vskutku vše předepsáno přesně.
My zas, když mluvíme, křičíme děsně
a máváme rukama.
Polévku srkáme (toť se ví)
a rukavičky jsou pro nás
totéž co okovy.

U nás je méně nablýskané krásy-
opánky na nohou jsou z kůže vepřové.
Přežívá mnohý selský zvyk a mrav.
I naši královští předkové asi
byli jen pasáčci vepřů a krav.

Náš lid je v hněvu zlý, dovede hlavy stínat,
ničit a pálit.
Není však z těch, kdož by se chtěl rozpínat
a považovat celý svět
za vlastní pole.
My bychom nedokázali
dívat se na pláč lidí z pralesa.
Třeba jsme počtem malí,
máme však srdce široká.